Jdi na obsah Jdi na menu

Zdaleka ne teorie všeho

8. 7. 2016

 

162125.jpg

 

Řeknu vám, i očima servírky lze zpozorovat mnohé.

Že na ubruse zakrytou skvrnu od kávy stejně někdo dříve či později odhalí.

Že není mléko jako mléko.

Že ani ve 100% džusu nemusíte najít dužinu pomeranče.

Že když je člověk hladový, a může mluvit jakýmkoliv jazykem, pochopíte to.

Že dobrá snídaně předpovídá dobrý den.

Že jídlo obecně činí lidi šťastnějšími.

Že odnášet plné tácy a smát se občas nejde dohromady.

Že prázdný salonek ještě neznamená konec šichty.

Že každá práce je především o práci.

Že pozitivní přístup často dokáže zařídit pozitivní výstup.

V čase prázdnin nosím tácy a věnuji se debarasování, cestuji autobusem na sever a zpět, hodně chodím pěšky a tu a tam i bosa, byla jsem a hodlám běhat – směr Vyšehrad, půjčila jsem si spoustu knih a snažím se je číst, píšu pohledy bráchovi na tábor, v ZOO jsem viděla slůně a chtěla bych ho domů, domluvila jsem si schůzku s paní z vydavatelství a brzy poprvé zkusím z posbíraného utvořit celek, těším se na finále fotbalového EURA (fandím Francii, protože na 50% vyhraje) a mám ráda červenec.

A taky seriál Dva a půl chlapa, který naši pankráckou domácnost inspiroval k pořízení překapávače, a tak každé ráno vypiji dva a půl hrníčku kávy…

A skoro každé ráno mě budí slunce a je to obrovsky fajn.

Na druhou stranu, od zítra mě po delší době čeká týden bez Rolničky, ovšem budu se na ni moc těšit… a možná přiveze i čabajku.

V kině jsem posledně viděla pěkný film – a nebyl o uzeninách. Byl o vztazích, hlavně o těch mezi ženami a muži (v hlavních rolích excelují Jiří Bartoška a Eliška Balzerová). Hodně se mi líbil, protože je realistický. Trochu se mi ale i nelíbil, protože, svým způsobem, podporuje stereotypy. Uznávám, jenom hlupák by v takové komedii hledal urážky; musím říct, kterak já jsem se většinu filmu hlavně smála, ovšem to, o čem jsem pak doma ještě přemýšlela, mi už tak vtipné nepřišlo. Každopádně, a snad i proto – je to dobrý film. Snad by i stálo za to, kdybych se o svých úvahách níže rozepsala, viďte? Inu, pokusím se.

Přemýšlela jsem zejména o tom, jaké role dnes plní muži a jaké ženy. Věřím, že v demokratické a vyspělé zemi si ženy ani muži v podstatě nemají, co se rolí týká, nač stěžovat, poněvadž mnoho věcí lze v případě nespokojenosti uchopit – a, krůček po krůčku, navíc s ohledem na důsledky, je měnit dle svého uvážení a vůle, což se, beru-li to jaksi obšírně, v desítkách zemí ani v dnešní době nedá. To je první věc, kterou jsem si uvědomila. Další, a pro mě zásadní věcí, jsou ty stereotypy. Žena jako: pradlenka, hysterka, častokrát přísná matka, konzervativní milenka, nespokojená a náročná manželka, osobnost prahnoucí po vlastní profesní kariéře, která však nejde skloubit s jejím posláním. A potom muž coby: pán tvorstva nebo podpantoflák (žena to má podobně: semetrika versus podřadná chudinka), osobnost dychtící po svobodě, úspěšný podnikatel, stárnoucí rebel, pivař fandící svému oblíbenému fotbalovému klubu z gauče, podceňovaný otec, schizofrenik (alfa samec a neuspokojený milenec zároveň) a konečně – utlačovaný manžel, který se snad jednou smíří se svým osudem. Vztahy jsou děsně citlivá věc a různé stereotypy k nim prostě patří. Na druhou stranu – zřídkakdy se jedná o cosi pozitivního. Proč? Protože jsme, pořád a pořád, zvyklí na dodržování jistých standardů, jízdu v zajetých kolejích – a nanejvýš si na ně postěžovat. Co je ovšem zvláštní – k rolím/očekávání  nenápadně přidáváme další. Kupříkladu ženy by chtěly citlivé, vnímavé muže schopné naslouchat; muži by si zase přáli soběstačnou, sebevědomou (ne příliš) a chápavou ženu, která by měla být dobrou matkou, manželkou i milenkou. Je evidentní, že ono chtění a přání je… ideální, tedy naprosto nesplnitelné, nemožné. Došlo mi, kterak jsme to pouze my – naše občas zbytečně zabedněné hlavinky a přehnaná očekávání – co vrhá ženy i muže do stavu, v němž velice snadno vznikají rolové konflikty, celkový přetlak, mezilidské konflikty. Já osobně jsem v myšlenkové situaci, a rozhodně to není averze, kdy mi zkrátka nestojí za námahu se tímto zabývat. Kašlu na ženy-hysterky, kašlu na „strhané matky“, kašlu na nespokojené manželky. Na druhou stranu – nestojím o muže, kteří prahnou po oné svobodě, zatímco ji nemají ani sami v sobě, nestojím o muže, kteří rozepnutý poklopec odůvodní tím, že cestou potkali kolegyni, nestojím o muže-mamánky, kteří vám bezostyšně svěří svou vlastní, překvapivě, svobodu. Nevím, asi jsem v tomto drobet staromódní, ale jako hlavní kritérium fungujícího vztahu vidím lásku a vzájemnou úctu. Ostatně, to platí pro jakékoliv mezilidské vztahy. A jestli mi něco přijde nenormální, ba i nemorální, potom je to lpění na stereotypech, které přitom lze odstraňovat třeba tím, že je člověk nepustí do své hlavy během důležitých rozhodování či během zásadních kroků v životě. Nejde o to na ně nemyslet, protože věřím, kterak právě jejich pojmenování je může posunout na pomyslnou druhou kolej. A člověk se tomu nakonec i zasměje.

Koneckonců – „smích je hudbou duše“, a tak… proč se tomu všemu čas od času pořádně nezasmát?

A pustit si nějakou hezkou hudbu.

Hm, jdu na to – oprášila jsem všechna cédéčka Tomáše Kluse – a brzy si k tomu i drobet zaklušu.

Navíc – zasním. V hlavě se mně totiž zrodil (možná) trošku trhlý nápad. Svatojakubská cesta. Nevím, není to absolutně nic aktuálního, neboť už v září mě čeká 137 dní (mám to spočítané) „cesty“ v podobě studia ve Francii. Ovšem třeba potom… Zkrátka, sním si o tom. Santiago de Compostela mě láká.

Tož, mějte se letně (a) krásně – a třeba se i nechte zlákat.

 

 

P.S. Jednou bych chtěla vidět tu různost pohledů – při čtení pohledu.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA